|
|
2. Královská 7. kapitola
1 Řekl pak Elizeus:Slyšte slovo Hospodinovo. Toto praví Hospodin:O tomto času zítra míra mouky bělné bude za lot stříbra, a dvě míry ječmene za lot stříbra v bráně Samařské.
2 I odpověděl muži Božímu jeden z knížat, na jehož ruku král zpoléhal, a řekl:Kdyby otevřel Hospodin průduchy nebeské, zdali by to býti mohlo? Kterýž řekl:Aj, uzříš očima svýma, ale nebudeš jísti z toho.
3 Byli pak u vrat brány čtyři muži malomocní, kteříž řekli jeden druhému:Co tu sedíme, až bychom zemříti musili?
4 Díme-li:Poďme do města, hlad jest v městě, i zemřeme tam; pakli zde zůstaneme, také zemřeme. Protož nyní poďte, a utecme do vojska Syrských. Budou-li nás živiti, zůstaneme živi; pakli nás zbijí, též zemřeme.
5 Vstavše tedy v soumrak, aby šli k vojsku Syrských, přišli až k kraji ležení Syrského, a hle, nebylo tu žádného.
6 Nebo Pán učinil to, aby slyšelo vojsko Syrské hřmot vozů a zvuk koňů, a tak hluk vojska velikého. I řekli jeden druhému:Hle, ze mzdy najal proti nám král Izraelský krále Hetejské a krále Egyptské, aby připadli na nás.
7 A vstavše, utekli v soumrak a nechali tu stanů svých, a koňů svých i oslů svých, a ležení, tak jakž bylo, a utekli pro zachování života svého.
8 Když tedy přišli malomocní ti na kraj ležení, všedše do jednoho stanu, jedli a pili, a pobravše v něm stříbro a zlato i roucha, odešli a schovali. Opět navrátivše se, vešli do jiného stanu a pobrali v něm, a odšedše, schovali.
9 I řekli vespolek:Nedobře děláme. Den tento jest den dobrých novin, a my mlčíme. Budeme-li čekati až do svitání, postihne nás nepravost; protož nyní poďte, vejdouce, oznamme to domu královskému.
10 A přišedše, volali na branné města, a pověděli jim, řkouce:Přišli jsme do ležení Syrského, a aj, nebylo tam žádného, ani hlasu lidského, kromě koní přivázaných a oslů přivázaných, a stanů, jakž prvé byli.
11 I volal ten na jiné branné, a ti ohlásili to po všem domě královském.
12 Vstav tedy král v noci, řekl služebníkům svým:Povím vám nyní, co jsou nám udělali Syrští. Vědí, že jsme hladovití, protož vyšli z ležení, aby se skryli v poli, řkouce:Když vyjdou z města, zjímáme je živé a vejdeme do města.
13 K tomu odpovídaje jeden z služebníků jeho, řekl:Nechť, prosím, vezmou pět koní z těch, kteříž pozůstali v městě. (Hle, oniť jsou jako i všecko množství Izraelské, jenž zůstali v něm, hle, jsou jako všecko množství Izraelské, kteréž již hyne.) Ty pošleme a přezvíme.
14 A tak vzali dva koně vozní, kteréž poslal král za vojskem Syrským, řka:Jděte a vizte.
15 I jeli za nimi až k Jordánu, a aj, po vší té cestě plno bylo šatů a nádob, kteréž metali od sebe Syrští, splašeni jsouce. Tedy navrátivše se poslové, oznámili to králi.
16 Protož vyšed lid, vzebral ležení Syrské. A byla míra mouky bělné za lot, a dvě míry ječmene za lot vedlé řeči Hospodinovy.
17 Král pak byl ustanovil to kníže, na jehož ruku zpoléhal, u brány. Kteréhož pošlapal lid v bráně, tak že umřel, vedlé řeči muže Božího, kterouž mluvil, když král k němu byl sešel.
18 A stalo se tak, jakž mluvil muž Boží králi, řka:Dvě míry ječmene budou za lot stříbra, a míra mouky bělné za lot stříbra zítra o tomto času v bráně Samařské.
19 K čemuž bylo odpovědělo kníže muži Božímu, a řeklo:Kdyby otevřel Hospodin průduchy nebeské, zdali by to podlé řeči této býti mohlo? Jemuž on řekl:Aj, ty uzříš očima svýma, ale z toho jísti nebudeš.
20 A tak se stalo jemu; nebo pošlapal ho lid v bráně, tak že umřel.
|
|